52 km po silnici první třídy do Popradu místo romantického výletu do hor v povodí Čierného Váhu?
Jasan. Čert vem romantiku, ať už jsem v hostelu ve sprše.
Zní to snadně, ale jde to zatraceně ztuha. Místo abych to sfouknul za tři hodiny včetně svačiny, plahočím se jako slimák.
Mohlo mi dojít, že do Popradu to bude do kopce a sem tam zaprší.
Navíc pozoruju nepříjemný psychologický efekt - čím jasnější mám cíl, tím větší opruz je se k němu dostat.
Permanentně hypnotizuji tachometr a odčítám kilometry, uvažuji, co si dám k večeři, jak si dám den volna a pustím si nějaký film, pivko..
Ve srovnání s představou vytouženého hostelu je každé šlápnutí utrpením.
Takže ponaučení - co nejmíň plánovat, jen sednout na kolo a jet, dokud to nebolí. Netěšit se. Nelpět. Netrpět.
Aspoň, že jsou na dohled ty hory. Občas projíždím vesničkami, které by klidně mohly být někde v Alpách ve Švýcarsku, jen kdyby domy nebyly z papundeklu a azbestu a na okraji silnice neparkovaly polopojízdné škodovky.
Ale aspoň to není takový kýč.
Po mnoha hodinách a ještě více zbytečných zastávkách konečně Poprad.
Na okraji města potkávám svou první slovenskou cyklostezku, která mě bezpečně dovede do otřesného panelákového sídliště.
Lidi divně zírají. Mládež pokuřuje na chodníku. Sem tam okolo projedou slečinky na kolečkových bruslích.
Z mapy je těžké odhadnout, která část města by mohlo být centrum, ale nakonec nacházím protáhlé náměstí se zvonicí a stánkem s pizzou za jedno euro.
U náhodného kolemjdoucího si ověřím, že nic co by se víc podobalo centru už v Popradu nenajdu a vydám se hledat ubytování.
Vytoužený hostel je na okraji města. Celej je trochu fórovej. Papundeklové stěny, sprcha, které trvá pět minut, než začne téct teplá voda. Ale dostávám pro sebe celý pokoj a kuchyně se společnou místností je taky ucházející. Navíc v ní visí fenomenální obraz zátiší s jelenem troubícím u jezera, takže není co řešit.
Spolubydlícími jsou mi parta ukrajinských dělníků, kteří se do hostelu vrací v podvečer odkudsi ze stavby, a malajsijský mladík Teh.
Jelikož mám hlad, vytáhnu Teha na pivo do nedaleké restaurace.
Teh je původem z Kuala Lumpur a toho času studuje marketing v Edinburghu.
Vypráví mi o své prázdninové cestě po Evropě.
O Gdaňsku a Litvě a já mám sto chutí otočit kolo a dát si ještě před cestou do Asie kolečko po Evropě.
Ale na to už je pozdě. Zima nepočká.
Kolem druhého piva se rozpovídá o své holce, Malajce, která studuje na Novém Zélandu a už rok jí neviděl. Za pár týdnů mají rande v Evropě.
"Hele, nechci tě znepokojovat, ale je vědecky dokázáno, že vztahy na dálku prostě nefungujou", snažím se ho vyvést z rovnováhy.
"Ale ne, malajský holky jsou věrný a vážej si svejch kluků. To není jako tady v Evropě. Až dokončím školu, vrátím se do Kuala Lumpur a vezmu si jí", nedá se rozhodit Teh.
Vysvětluje mi, jaké je to štěstí, že jsou oba budhisti, protože kdyby byla muslimkou, musel by podle malajských zákonů přestoupit na islám, aby si jí mohl vzít.
Třetí pivo dává subtilnímu Tehovi, který je vegetarián a podle všeho se živí výhradně instantními nudlemi, dost zabrat.
Nejistě artikuluje a klade mi na srdce:
"Až přijedeš do Asie, tak se určitě zastav v Malajsii. Místní holky tě rozmrdaj."
"Ehm, jak to myslíš?".
"Malajky jsou celý divý po bílejch klukách. Fakt."
"Aha, takže Malajsie říkáš...píšu si."
"Naopak to bohužel nefunguje. Bílý holky se o Asijce vůbec nezajímaj..", posteskne si ještě.
Po třetím pivu jdeme raději spát, protože Tehovi jede v poledne vlak a já se trochu obávám, aby ráno zvládl vstát.
Další den vesměs prozevluji s plechovkou piva a knihou. Ještě potkám mladou Indku s fantasticky poetickým jménem MayTree, která v Bratislavě studuje architekturu, ale to už je čas vyrazit dál.
Naposledy se ohlédnu za Tatrami, které na mě vykukují mezi paneláky a vrstvou mraků, šlápnu do pedálů a už si to svištím směrem do Maďarska.
Žádné komentáře:
Okomentovat