Vedro je tak intenzivní, že i policajti se jen líně poflakují u vodní nádrže, místo aby rozdávali pokuty za špatné parkování.
V tomhle nečase se směle vydávám po silnici na Terchovou. Je to do kopce a daleko.
Naštěstí mám s sebou spoustu vody a k tomu občas vypiju snickersku.
Po pravici Malá Fatra, která se na mě shora šklebí a je zatraceně velká. Kéž už bych byl nahoře v horách, pěkně v chládku.
Po půldenním výšlapu typicky následuje půlhodinový sjezd a tak, když se konečně silnice zlomí, užívám si rychlost a vítr ve vlasech. Tachometr místy atakuje 70km/h, což je na tom zmrzlinářském vozíku, co mu říkám kolo, adrenalinový sport sám o sobě.
Radost bohužel netrvá dlouho. Tarchová je sice níž než jen pár set metrů nad mořem, tak nízko, že musím skrývat úsměv, když místní mluví o horách, přesto najednou z ničeho nic přijde mrak a s ním déšť. Rázem jsem durch a jedu skoro krokem, protože při vyšších rychlostech je fakt děsná kosa. Zatr..
Déšť naštěstí celkem rychle zmizí. A mě je zase dobře. Okolí silnice je kopcovité a zelené, slunce už svítí hodně zešikma a vytváří takovéto měkčí světlo, co dělá svět útulnější.
Skoro bych si to i náramně užíval, kdybych neměl na paměti, že jsem ještě nenarazil na jediné místo, kde bych mohl složit hlavu, natož na místo, kde bych mohl složit hlavu a věřit, že mě nenavštíví medvěd.
Ale ne, ještě není tak pozdě, abych si dělal chmury.
Z ničeho nic se zpoza zatáčky vynoří vyblitě zelené a béžové papundeklové sídliště. Jednotlivé paneláky jsou propojené teplovodnými trubkami obalenými stříbrným izolačním materiálem, který už má svá nejlepší izolační léta za sebou a místy se odlupuje, nebo úplně chybí.
Samotné sídliště stojí v kopci podél obou břehů řeky vedoucí odkudsi z hor.
Celá scéna působí naprosto neuvěřitelně, postapokalypticky. Jako byste doprostřed zelených kopců vysypali pytel šrotu. Nechápu, co tu dělá takové množství lidí a proč chtějí bydlet v béžových krabicích od bot?
Vítá mě Dolný Kubín.
Jelikož mám hlad, jedu se podívat do centra. To kupodivu není béžové ani papundeklové. Na náměstí je dokonce i kostel, socha a pár zděných domů.
Jídlo bohužel neseženu a tak si jen nasypu hrst buráků.
Těch pár dětí, co mezitím kolem projde, na mě sice zvědavě kouká, ale oslovit se mě žádné neodváží. Dospělí na mě raději ani nekoukají.
Působí to trochu tíživě. Připadám si jako krysař.
Raději mizím.
Netrvá dlouho a mraky se začínají kupit k dešti, slunce sklápět k obzoru a jako na zavolanou se ze zatáčky vynoří nepoužívaná prašná cesta na malý kopeček nad silnicí. Ideální místo na spaní. Dost blízko lidem, aby mě nenavštívil medvěd a zároveň dost daleko od vesnice, aby mě nenavštívili lidi.
Stavím stan a mizím v Limbu.
...
Ráno se mi moc nechce. Dlouho snídám před supermarketem a pomalu a líně se šinu k Liptovskému Mikuláši.
Náladu mi nezvedne ani cedule "Domov olympijských vítězů", ani heliport s obstarožní helikoptérou přivařenou na podstavci.
Liptovský Mikuláš je prostě díra a jediný, kdo to mohl změnit, byla ta milá prodavačka ve fastfoodu, kdyby mi bývala nenaservírovala tak odporný hamburger.
Rychle odjíždím z města s plánem vydat se směrem na Poprad podél Čierného Váhu, který si matně vybavuji z mládí jako fakt krásnou řeku.
Cestou však míjím prostorný přístřešek postavený kolem pramene s minerální vodou a celkem snadno se rozhoduji, že to bude pro dnešní noc můj domov.
Pramen je bohužel populárnější, než jsem čekal, a tak mé čekání na soumrak s knihou v ruce permanentně přerušují skupinky lidí, které si sem jezdí načepovat litry a litry blahodárné vody.
Lidé se se mnou občas dají do hovoru a tak se asi třikrát dozvídám o Slovákovi, co jel na kole do Himalájí a někde tam zmizel. Zřejmě populární téma slovenských médií v okurkové sezóně.
Pochopitelně se vyptávám na medvědy. Tuším, že jsem v epicentru.
"Ale ne, tady se medvědů bát nemusíš, sem nechodí.", ubezpečuje mě starší dáma. "Ale támhle na sjezdovce", ukazuje na pár set metrů vzdálenou sjezdovku,"tam předevčírem viděli celou rodinu pěti medvědů u třetího sloupu vleku".
No paráda, takže medvědy určitě nenapadne, jít se podívat těch pár set metrů, co si to vařím v kastrůlku..
Mezi mnou a sjezdovkou je naštěstí řeka a ten jediný most přes ní je dost populární mezi řidiči kamionů. Proto když u osvětleného skladu napříč přes řeku uvidím ve světle lampy siluetu líně kráčejícího zvířete, daří se mi přesvědčit sám sebe, že je to jen obrovský hlídací pes a i kdyby ne, tak přes most se medvědům chtít nebude...teda dokud je provoz.
Usínám a v žaludku mě hřeje rýže, uvařená ve vodě, která podle informační cedule blahodárně "pôsobí na mužskú potenciu".
Takže se není třeba obávat - všechno je v cajku.
Žádné komentáře:
Okomentovat