Zpátky na východ

Bangkok je stejnej jako vždycky. Upocenej a nepříjemně hlučnej.

Přilétám asi o 8 hodin dřív než Veronika.

V parku za letištěm uvažuju, jestli na ní počkat, nebo jet do centra.

Ale v rámci totálního nevyspání v sobě objevuju novou superschopnost - ohýbání času. Funguje jenom jednosměrně, ale přeci. Stačí trochu mrknout.

Když mrknu poprvé.

Zmizí tři hodiny. Jen tak.

Když mrknu podruhé, zmizí další tři a vedle mě se objeví mladej asiat.

Zvědavě si mě prohlíží.

"Čau, jak se daří?", oslovím ho co nejpřívětivěji, abych ho nevylekal. Koneckonců jsem tu jedinej zevl, kterej si z betonového pilíře udělal postel. Všichni ostatní to tu berou nějak moc seriózně. I ty letušky, co kolem v hloučcích chodí s těma svejma sukněma a čepečkama, na mě koukaj kapku opovržlivě.

Asiat se ukáže bejt tvrdej oříšek. Anglicky ani slovo. Nakonec pochopím, že letí z Bangkoku do Číny.

Bohužel na tyhle rozhovory zrovna nemám náladu, a tak zase popoženu realitu.

Mrknu potřetí.

Asiat je pořád tam na vedlejším pilíři.

Jenže to už je čas jít vyzvednout Veroniku k příletům.

A tak mu říkám: "Jdu vyzvednout Veroniku k příletům".

Což nemá šanci pochopit.

Nicméně mi zamává a vypadne z něj jeho první anglická věta: "I love you".

Jsem větrem ošlehaný literární hrdina s ironickým úsměvem na tváři.

Proto se nezačervenám, slušně poděkuju a jdu vyzvednout Veroniku k příletům.

Cesta do centra jde jako po drátkách, dokud nedojde na městskej autobus, o kterém bych přísahal, že ještě před pár měsícema z té zastávky, kde už půl hodiny čekáme, jezdil.

Jenže zvládnout bangkokské autobusy vyžaduje celoživotní studium zenu. Což jsem si ještě nestihl doplnit.

A tak to čekání po třičtvrtě hodině vzdáváme a bereme si taxíka.(Mimochodem, už další den ten samej autobus normálně chytnem - tak rychle se nám zlepšila karma)

Když dojíždíme k hotelu, zarazí mě nezvykle pestrá výzdoba podél hlavní silnice. Všude žluté hvězdičky a světýlka.

Je polovina prosince a tak, i když mi v tom něco nehraje, vyzvídám od řidiče: "To je vánoční výzdoba?"

"Co? Ty světla? Ne, to je příprava na královy narozeniny.", odpovídá a ukazuje na všudypřítomné plakáty s králem.

"Aha, no jasně, to dává smysl", zkušeně to zahrávám do autu a ignoruju Veroniku, která se mi nepokrytě směje.

A pak už jen nakoupíme pár piv, checknem se do hotelu a v malém pokoji s výhledem do dvorku se snažíme se opít, aby se nám dobře spalo.

Marně.

Následujících 48 hodin trávíme v podivném stavu mezi spánkem a bděním, kdy v nepravděpodobných hodinách vyrážíme do města, dáváme několik šlofíků denně a vůbec se nám nedaří vykompenzovat ten dábelskej jetlag spojenej s předodletovou probdělou nocí.

Na druhou stranu, usínat několikrát denně takovým tím spánkem, kdy už člověk prostě neudrží víčka, je docela slast.

Bangkok mě nikdy moc neuchvátil. Backpackerská čtvrť je narvaná backpackerama. Arabská čtvrť je narvaná děvkama.

V čínský čtvrti zrovna teď nějak nevařej kvůli nějakému svátku a nad hlavama jezdící SkyTrain je sice cool, jakoby vypadl z filmu Metropolis, jenže i ten se časem okouká.

A tak berem dráhu směr Laos.

4 měsíce

4 měsíce, abych se začal nudit.
4 měsíce, abych udělal rozhodnutí.

4 měsíce jsem strávil v Praze. Nejdřív paráda, vítání a pití, postupně i trocha sportu a snad i kultury, ale nakonec to končí, jak to vždycky končívá - líné dny, kdy jediná neznámá je, kolik si ten večer dám s Karlem piv. A když už opakovaně vyzkouším všechny možnosti od 3 až po 'nepamatuju', je jasné, že je na čase vypařit se.
Nad slunce jasné.
Dokonce i mně.

Jenže když příjde podzim a já pořád nic, nezbývá, než použít osvědčenou strategii: naslibovat lidem věci, ze kterých už se nevykecám.
A příležitosti jsou.
Veronika: "Bratře, potřebuju si vybrat do konce roku dovolenou a říkala jsem si, že bych trochu projela JV Asii. Nechceš se přidat"?
"Jasný, vyber datum a jedem."

Potom Pavel: "Bolí mě prst a v tý kose tady se to nelepší. Nechceš jet zalízt někam do tepla? Třeba klasicky do Laosu"?
"Jasná věc, 12. prosince, Tha Khaek, Laos. Budu tě čekat u fontány. Poznáš mě podle pivka v ruce".

Jenže najednou je to tu. Zbývá posledních pár dnů a mně to pomalu dochází.
Že všechny staré kámoše vyměním za ty trosky co se povlakují po hostelích?
Že svůj navýsost pravidelný život se snídaněmi, obědy, odpoledními šlofíky a večerními filmy, ze dne na den změním v cestovatelsko-bezdomovectví?
Ta představa je úplně neuchopitelná. Je to jako rozdíl mezi 0 a 1. Ano a ne.
Kdo by to chtěl, proboha?
Jenže už se z toho nevymluvím. Cha!

A tak balím svůj život do batohu a přebytky života v krabicích do sklepa.
Do telefonu instaluju facebook aplikaci, protože i literárním hrdinům se občas zasteskne a zkouší kontaktovat staré kamarády. Zejména ty kamarády, které sice znali jen týden, rok je neviděli, ale v podstatě kdykoliv by se někdo z nich mohl nacházet v dosahu dvouset dolarového letu. Což už se vyplatí, když člověk nemá s kým pít.

A pak je to najednou tu. Přes všechny odklady, poslední panáky a probdělou odjezdovou noc, se ráno ocitám na letišti.
S těžkou hlavou čekám u odletové brány a jediné na co myslím je, jak to letadlo odstartuje a já se budu moct konečně trochu vyspat.
Příští zastávka Bangkok.

Poprad - sídliště pod Tatrami

Únava, vedro, medvědi - zase hledám výmluvy pro usnadnění cesty. A zase to není těžké.
52 km po silnici první třídy do Popradu místo romantického výletu do hor v povodí Čierného Váhu?
Jasan. Čert vem romantiku, ať už jsem v hostelu ve sprše.

Zní to snadně, ale jde to zatraceně ztuha. Místo abych to sfouknul za tři hodiny včetně svačiny, plahočím se jako slimák.
Mohlo mi dojít, že do Popradu to bude do kopce a sem tam zaprší.

Navíc pozoruju nepříjemný psychologický efekt - čím jasnější mám cíl, tím větší opruz je se k němu dostat.
Permanentně hypnotizuji tachometr a odčítám kilometry, uvažuji, co si dám k večeři, jak si dám den volna a pustím si nějaký film, pivko..
Ve srovnání s představou vytouženého hostelu je každé šlápnutí utrpením.
Takže ponaučení - co nejmíň plánovat, jen sednout na kolo a jet, dokud to nebolí. Netěšit se. Nelpět. Netrpět.

Aspoň, že jsou na dohled ty hory. Občas projíždím vesničkami, které by klidně mohly být někde v Alpách ve Švýcarsku, jen kdyby domy nebyly z papundeklu a azbestu a na okraji silnice neparkovaly polopojízdné škodovky.
Ale aspoň to není takový kýč.

Po mnoha hodinách a ještě více zbytečných zastávkách konečně Poprad.
Na okraji města potkávám svou první slovenskou cyklostezku, která mě bezpečně dovede do otřesného panelákového sídliště.
Lidi divně zírají. Mládež pokuřuje na chodníku. Sem tam okolo projedou slečinky na kolečkových bruslích.

Z mapy je těžké odhadnout, která část města by mohlo být centrum, ale nakonec nacházím protáhlé náměstí se zvonicí a stánkem s pizzou za jedno euro.
U náhodného kolemjdoucího si ověřím, že nic co by se víc podobalo centru už v Popradu nenajdu a vydám se hledat ubytování.


Vytoužený hostel je na okraji města. Celej je trochu fórovej. Papundeklové stěny, sprcha, které trvá pět minut, než začne téct teplá voda. Ale dostávám pro sebe celý pokoj a kuchyně se společnou místností je taky ucházející. Navíc v ní visí fenomenální obraz zátiší s jelenem troubícím u jezera, takže není co řešit.

Spolubydlícími jsou mi parta ukrajinských dělníků, kteří se do hostelu vrací v podvečer odkudsi ze stavby, a malajsijský mladík Teh.


Jelikož mám hlad, vytáhnu Teha na pivo do nedaleké restaurace.

Teh je původem z Kuala Lumpur a toho času studuje marketing v Edinburghu.
Vypráví mi o své prázdninové cestě po Evropě.
O Gdaňsku a Litvě a já mám sto chutí otočit kolo a dát si ještě před cestou do Asie kolečko po Evropě.
Ale na to už je pozdě. Zima nepočká.

Kolem druhého piva se rozpovídá o své holce, Malajce, která studuje na Novém Zélandu a už rok jí neviděl. Za pár týdnů mají rande v Evropě.

"Hele, nechci tě znepokojovat, ale je vědecky dokázáno, že vztahy na dálku prostě nefungujou", snažím se ho vyvést z rovnováhy.
"Ale ne, malajský holky jsou věrný a vážej si svejch kluků. To není jako tady v Evropě. Až dokončím školu, vrátím se do Kuala Lumpur a vezmu si jí", nedá se rozhodit Teh.

Vysvětluje mi, jaké je to štěstí, že jsou oba budhisti, protože kdyby byla muslimkou, musel by podle malajských zákonů přestoupit na islám, aby si jí mohl vzít.

Třetí pivo dává subtilnímu Tehovi, který je vegetarián a podle všeho se živí výhradně instantními nudlemi, dost zabrat.

Nejistě artikuluje a klade mi na srdce:
"Až přijedeš do Asie, tak se určitě zastav v Malajsii. Místní holky tě rozmrdaj."
"Ehm, jak to myslíš?".
"Malajky jsou celý divý po bílejch klukách. Fakt."
"Aha, takže Malajsie říkáš...píšu si."
"Naopak to bohužel nefunguje. Bílý holky se o Asijce vůbec nezajímaj..", posteskne si ještě.

Po třetím pivu jdeme raději spát, protože Tehovi jede v poledne vlak a já se trochu obávám, aby ráno zvládl vstát.

Další den vesměs prozevluji s plechovkou piva a knihou. Ještě potkám mladou Indku s fantasticky poetickým jménem MayTree, která v Bratislavě studuje architekturu, ale to už je čas vyrazit dál.

Naposledy se ohlédnu za Tatrami, které na mě vykukují mezi paneláky a vrstvou mraků, šlápnu do pedálů a už si to svištím směrem do Maďarska.

Liptovský Mikuláš a spol

Nebe nad Žilinou je jako plotna elektrického vařiče zapnutého na rychlý var.
Vedro je tak intenzivní, že i policajti se jen líně poflakují u vodní nádrže, místo aby rozdávali pokuty za špatné parkování.

V tomhle nečase se směle vydávám po silnici na Terchovou. Je to do kopce a daleko.
Naštěstí mám s sebou spoustu vody a k tomu občas vypiju snickersku.
Po pravici Malá Fatra, která se na mě shora šklebí a je zatraceně velká. Kéž už bych byl nahoře v horách, pěkně v chládku.

Po půldenním výšlapu typicky následuje půlhodinový sjezd a tak, když se konečně silnice zlomí, užívám si rychlost a vítr ve vlasech. Tachometr místy atakuje 70km/h, což je na tom zmrzlinářském vozíku, co mu říkám kolo, adrenalinový sport sám o sobě.
Radost bohužel netrvá dlouho. Tarchová je sice níž než jen pár set metrů nad mořem, tak nízko, že musím skrývat úsměv, když místní mluví o horách, přesto najednou z ničeho nic přijde mrak a s ním déšť. Rázem jsem durch a jedu skoro krokem, protože při vyšších rychlostech je fakt děsná kosa. Zatr..

Déšť naštěstí celkem rychle zmizí. A mě je zase dobře. Okolí silnice je kopcovité a zelené, slunce už svítí hodně zešikma a vytváří takovéto měkčí světlo, co dělá svět útulnější.
Skoro bych si to i náramně užíval, kdybych neměl na paměti, že jsem ještě nenarazil na jediné místo, kde bych mohl složit hlavu, natož na místo, kde bych mohl složit hlavu a věřit, že mě nenavštíví medvěd.
Ale ne, ještě není tak pozdě, abych si dělal chmury.

Z ničeho nic se zpoza zatáčky vynoří vyblitě zelené a béžové papundeklové sídliště. Jednotlivé paneláky jsou propojené teplovodnými trubkami obalenými stříbrným izolačním materiálem, který už má svá nejlepší izolační léta za sebou a místy se odlupuje, nebo úplně chybí.
Samotné sídliště stojí v kopci podél obou břehů řeky vedoucí odkudsi z hor.
Celá scéna působí naprosto neuvěřitelně, postapokalypticky. Jako byste doprostřed zelených kopců vysypali pytel šrotu. Nechápu, co tu dělá takové množství lidí a proč chtějí bydlet v béžových krabicích od bot?
Vítá mě Dolný Kubín.

Jelikož mám hlad, jedu se podívat do centra. To kupodivu není béžové ani papundeklové. Na náměstí je dokonce i kostel, socha a pár zděných domů.
Jídlo bohužel neseženu a tak si jen nasypu hrst buráků.
Těch pár dětí, co mezitím kolem projde, na mě sice zvědavě kouká, ale oslovit se mě žádné neodváží. Dospělí na mě raději ani nekoukají.
Působí to trochu tíživě. Připadám si jako krysař.
Raději mizím.

Netrvá dlouho a mraky se začínají kupit k dešti, slunce sklápět k obzoru a jako na zavolanou se ze zatáčky vynoří nepoužívaná prašná cesta na malý kopeček nad silnicí. Ideální místo na spaní. Dost blízko lidem, aby mě nenavštívil medvěd a zároveň dost daleko od vesnice, aby mě nenavštívili lidi.

Stavím stan a mizím v Limbu.

...

Ráno se mi moc nechce. Dlouho snídám před supermarketem a pomalu a líně se šinu k Liptovskému Mikuláši.
Náladu mi nezvedne ani cedule "Domov olympijských vítězů", ani heliport s obstarožní helikoptérou přivařenou na podstavci.
Liptovský Mikuláš je prostě díra a jediný, kdo to mohl změnit, byla ta milá prodavačka ve fastfoodu, kdyby mi bývala nenaservírovala tak odporný hamburger.
Rychle odjíždím z města s plánem vydat se směrem na Poprad podél Čierného Váhu, který si matně vybavuji z mládí jako fakt krásnou řeku.
Cestou však míjím prostorný přístřešek postavený kolem pramene s minerální vodou a celkem snadno se rozhoduji, že to bude pro dnešní noc můj domov.

Pramen je bohužel populárnější, než jsem čekal, a tak mé čekání na soumrak s knihou v ruce permanentně přerušují skupinky lidí, které si sem jezdí načepovat litry a litry blahodárné vody.
Lidé se se mnou občas dají do hovoru a tak se asi třikrát dozvídám o Slovákovi, co jel na kole do Himalájí a někde tam zmizel. Zřejmě populární téma slovenských médií v okurkové sezóně.
Pochopitelně se vyptávám na medvědy. Tuším, že jsem v epicentru.
"Ale ne, tady se medvědů bát nemusíš, sem nechodí.", ubezpečuje mě starší dáma. "Ale támhle na sjezdovce", ukazuje na pár set metrů vzdálenou sjezdovku,"tam předevčírem viděli celou rodinu pěti medvědů u třetího sloupu vleku".
No paráda, takže medvědy určitě nenapadne, jít se podívat těch pár set metrů, co si to vařím v kastrůlku..
Mezi mnou a sjezdovkou je naštěstí řeka a ten jediný most přes ní je dost populární mezi řidiči kamionů. Proto když u osvětleného skladu napříč přes řeku uvidím ve světle lampy siluetu líně kráčejícího zvířete, daří se mi přesvědčit sám sebe, že je to jen obrovský hlídací pes a i kdyby ne, tak přes most se medvědům chtít nebude...teda dokud je provoz.

Usínám a v žaludku mě hřeje rýže, uvařená ve vodě, která podle informační cedule blahodárně "pôsobí na mužskú potenciu".
Takže se není třeba obávat - všechno je v cajku.

Do Žiliny

Probuzení na skládce - klasika, která by nestála za zmínku, nebýt slovenského auta, které nepříjemně brzy ráno zastaví přímo na hraničním přechodu kousek ode mne.
Vystoupí starší pán, otevře kufr a vypustí z něj asi dvacet holubů.
Ti dvakrát obkrouží auto a neomylně, v jednotném hejnu, zamíří na východ. Fascinující pohled.
Za chvíli mizí za obzor přesně tam, kam mířím i já a v pár minutách tak zvládnou vzdálenost, která mně bude trvat ještě bůh ví kolik dní.

Společně s pánem sledujeme hejno mizící v dáli a diskutujeme dva individualisty, kteří se od hejna odtrhli a dál krouží nad našimi hlavami. Zřejmě se jim nechce domů, ale nakonec i oni odletí.

Dozvídám se, že další den pojednou holubi do Prahy na závody. Pro ně je to jak nic. 100km sem, 100km tam.
Stesk po domově mají zřejmě zakódovaný v genech.

Což zatím nemůžu potvrdit u lidí.

Nemá smysl lovit poslední zbytky noci a tak se balím a vyrážím směrem na Žilinu, dolů z hor.

Slovensko ještě nepochytilo koncept cyklostezek, takže nezbývá, než jet po silnici. Oproti parádním Moravským cyklostezkám nemilá změna, zase to ale o něco rychleji ubíhá.

Zastavím se posnídat ve městečku Makov v parku před kostelem.
Sypu do sebe druhou hrst buráků, když u vedlejší lavičky zaparkují svůj bagřík dva dělníci. Pánové kolem padesátky v červených montérkách, pod nimiž se rýsují solidní pivní břicha. Takoví Pat a Mat.
Zjevně dobře naladění.
Seskočí z bagříku, zajdou si koupit zmrzlinu a začnou se mě vyptávat odkud, kam a proč.
"Teda k takové cestě by mě nikdo nedonutil", dozvídám se, jako by možnost, že bezcílnou cestu na kole člověk podstoupí dobrovolně byla úplně mimo mísu.
Vyptávám se na medvědy.
"Ále, tady v Beskydech žádní nejsou. Jednoho tu někdo zahlíd, ale to už je několik let. To tam kam pojedeš, v Terchové, tam jich je spousta." Ujišťují mě.

Zřejmě nepochopili, že potřebuji utěšit a ne navnadit na setkání s šelmou. To asi ta jazyková bariéra.
Raději se loučím a pokračuji v cestě.

Do Žiliny dorazím proklatě brzy.
Může být tak jedna odpoledne, když usedám na lavičku v hradním parku na okraji města. Pokračovat v cestě by znamenalo nocování kdesi v horách u Terchové a to se mi zatraceně nechce.
Naštěstí si všimnu místního horolezce, který boulderuje po hradní zdi. Výborný nápad. Tohle by se mělo zavést na Pražském hradě.

Horolezec bohužel záhy mizí, takže nenavážu kontakt s místní lezeckou obcí. Vybaluji aspoň svoje polorozpadlé lezečky, které s sebou vezu z Prahy proti trudnomyslnosti, a slušnou část odpoledne věnuji popolézáním zleva doprava a zpátky. Forma nic moc, ale aspoň zabíjím dost času na to, abych si ospravedlnil nocování v Žilině.

Nuže, hurá do města. Na náměstí se připojuji k městské wifi a zjišťuji, kde složit hlavu. Možnost je bohužel jenom jedna.

...
Paní recepční v ubytovně v ulici U Celulózky má kyselý výraz v obličeji a jasně dává najevo, že když ona tu přežila minulý i současný režim, tak kvůli mně se teda rozhodně nepřetrhne.
Kupodivu i ona roztaje, po pár fórcích, které prohodím v rámci mé klasické role ztraceného mládence, který vyrazil do světa a pravděpodobně umře hlady, pokud mu někdo nevysvětlí, kde je v tomhle velkém městě stánek s kebaby.
Tohle vždycky zabere. Paní se dokonce párkrát usměje a nakonec mi i schová kolo do kumbálu na košťata, protože tahat ho do třetího patra by bylo fakt peklo.

Na pokoji se snažím vymyslet, co s večerem.
Zkouším vyhledávat kina, ale nacházím pouze dva multiplexy s klasickou konfekcí hollywoodských blockbusterů.
Po útulném kinu s barem ve stylu Aera ani stopa.
Místní divadlo má pro změnu na týden dopředu zrušená všechna představení pro úraz hlavního herce. Nejspíš příliš bujarý večírek - snad aspoň stál za to.

Nakonec vyrážím jen tak, najíst se, nadýchat čerstvého vzduchu a případně obrazit nějaké ty bary.
Nejdřív posedávám na hlavním náměstí.
Z restaurace za mnou hraje živá kapela jazz. Důchodci na lavičkách si povídají, děvčata korzují.
Pohoda, ale chybí mi společnost. Tu plechovka Guinessu a balíček chipsů nenahradí.
Cestou směrem k nádraží přibývá mladých lidí. Poflakují se po menším náměstí s parádním výhledem na kostel.
Pěkné místo, nebýt obří LCD tabule, na které permanentně běží hlasitá reklama na nějaké mléčné výrobky. Jak tohle mohl někdo schválit...
Kupuji si fajn kebab a pár plechovek piva. Ve večerce jsem za podivína, když volím Smädného mnicha a Zlatého bažanta.
Místňáci preferují dovozový Staropramen.

Zbytek večera prochodím půl města ve snaze najít bar, kde bych si mohl dát panáka a snad i zabřednout do rozhovoru, ale marná snaha.
Mezi výčepy, sportbary a turistickými restauracemi se zahrádkou si prostě nevyberu.

Uondán procházkou a pivem se vracím na ubytovnu a usínám s vědomím, že Žilinu už víckrát navštěvovat nemusím.

Přes Beskydy na Slovensko

Tušil jsem, že na východě Moravy jsou nějaké kopce, když už ale druhou hodinu tlačím to své nesmyslně těžké kolo podél sjezdovek pořád výš a výš, říkám si, že jsem si místo skript statistiky a pravděpodobnosti mohl raději zabalit učebnici zeměpisu. Nebo nejlíp vůbec žádné podobné blbosti.
Dva kroky nahoru, jeden krok zpátky. Zabrzdit, vydýchat, zaklít a pěkně znovu.
Dokonce i zauvažuji, že bych sjel zpátky dolů a objel to po silnici. Nakonec ale výšlapu nelituji. Těsně pod hřebenem nacházím ideální místo na přespání na takovém tom výstupním plácku z vleku. Pěkně kryté od cesty a s výhledem dolů ze sjezdovky.
Hodinky ukazují nějakých 850 m.n.m., příjemně pofukuje a navíc všechny ty hvězdy nad hlavou.
Rychlá polévka, kafe v marném pokusu osvěžit mysl a nejít spát trapně před večerníčkem a už usínám spánkem z nejtvrdších.

Když druhý den ráno vyrazím sehnat vodu, uvědomím si, jak totálně jsem unaven. Na kole to člověku tolik nedochází, prostě jen volí lehčí převody a ignoruje tachometr. Při běhu mě ale nohy najednou sotva nesou.

Nebylo to těžké rozhodnutí: sedm dní jsem šlapal, tak osmý den budu odpočívat.

Prozevlený den by byl krásně završený další klidnou nocí pod širákem, nebýt večerního telefonátu s mámou, během kterého mě ujistí, že v Beskydech přeci samozřejmě žijí medvědi. Četla to v knize Šelmy Čech a Moravy.
Chvilku po tom, co zavěsím, se ze tmy kousek podemnou ozve rychlý pohyb a hlasitý naléhavý výkřik, připomínající štěkot. Nejsem schopen ten zvuk zařadit, ale co si vzpomínám na hodiny zvířátek ze školky, tak nejblíž to má prostě k "Brum, Brum".
Takhle to nevyzní ale krve by se ve mě nedořezal. Vyskočím ze spacáku, v ruce třímám pepřový sprej a nervózně uvažuju, jestli raději dělat mrtvého, rozzuřeného, nebo snad zkusit vylézt na ten strom, co o něj mám opřené kolo.
Kroky se o něco vzdálí a výkřik se ozve znovu. Tentokrát je to dál. Nejmíň tak padesát metrů. Dobře, nejspíš se mě bojí tak, jako já jeho. Následujících pět minut se štěkání opakuje. Naštěstí je dál a dál. Na hranici slyšitelnosti a pak už vůbec.

Uvažuju co teď. Občůrám kruh kolem svého ležení. Tak nějak to dělají psi, tak by to snad mohlo zabrat i na medvěda, šelmu psovitou. Navíc upustím benzín z vařiče, aby pěkně voněl do okolí.
Lehnu si do spacáku a sám před sebou předstírám, že se snažím usnout.
Ne, takhle to nepůjde. Nakonec si postavím stan a v téhle absurdní iluzi bezpečí před zlým světem tam za milimetr tenkou tkaninou, přiměji svou zjitřenou mysl k neklidnému spánku.

Další den vstávám a konečně se přehupuji přes hřeben. Kvůli popadaným stromům sice nedobudu nejvyšší vrchol v okolí - Vysoká -  aspoň si ale užiju parádní sjezd do údolí, během kterého přiškvařím brzdové špalky. Následně se rozšoupnu v samoobsluze za poslední české peníze a nakonec, zmožen rohlíky s vajíčkovým salátem a pivem, se vyškrábu na zapadlý hraniční přechod, kde mě uvítá cedule, slibující hojný výskyt medvědů, vlků a rysů. Paráda.

Na dohled od přechodu je na louce jakási vyhořelá skládka/odpadiště prken a zeminy, nebo co, kde složím hlavu. K lesu se rozhodně přibližovat nehodlám.
Večeři nevařím, nechci hosty.

PS: V Beskydech medvědi nejsou. Ten jeden exemplář, který před lety někdo zahlédl, údajně už ulovili pytláci. Štěkot, co mě tak vyděsil, patřil zřejmě srnci, nebo jak se jmenuje takovéto roztomílé Disneyovské zvíře s parůžky. Později jsem na něj narazil ještě mnohokrát.

Místní zvěřena

Hranice civilizovaného světa

Nejasný výhled na nejistou budoucnost

Východní morava

Z Olomouce vyrážím s nejasnou ambicí dojet až do Valmezu.
Jenže když se najednou slunce začne sklánět k obzoru, je jasné, že dneska to nedopadne.
Možná je to tím, že jsem vyrazil až odpoledne, nebo snad tou lahví vína, co jsem si koupil na oslavu prvního slunečného dne cesty a během pozdního oběda jí půlku vytáhl.
Dneska to prostě nějak nejede.

K večeru konečně opouštím tu proklatě úrodnou moravskou krajinu plnou polí a polí, kde si člověk nocováním koleduje tak o přejetí traktorem, a motám se po malých silničkách v lesích nedaleko Hranice na Moravě.

Nevím, jestli jste někdy jezdili na silničním kole kolem Prahy, ale cyklisti se tam příliš nezdraví. A když, tak jenom silničkáři mezi sebou. Na horská kola se dívají s vrchu. Sám jsem tímhle snobismem vinen.
Proto mě překvapí, když mě, člověka jedoucího na stroji ne nepodobném zmrzlinářskému vozíku, osloví cyklista na fajnové karbonové silničce. Asi usoudil, že když to šněruju od pangejtu k pangejtu a neurčitě zírám do lesa, něco není v pořádku.
"Ahoj, hledáš cestu?"
"Čau, ne díky, já jen koukám, kde dneska přespím."
Zpomalí na mou rychlost a začne se vyptávat. Vyslechne si plán mé cesty.
"Já jsem Petr", představí se a potřeseme si za jízdy rukama. Já se při tom gestu málem rozmáznu na asfaltu.
"Hele, tak pojď přespat k nám. Mám tady kousek barák. Můžeš si u nás vyprat, přespat v posteli. Manželka udělá nějakou večeři.."
Tak tohle jsem fakt nečekal. Už jsem byl smířen s chladnou nocí v lesích, ale nenechám se dvakrát přemlouvat. Tomu se říká "ve správný čas na správném místě".
Napnu zbytky sil a společně dojedeme ještě asi 15km do vesnice kus od Hranice.
Cestou Petr zdraví úplně všechny cyklisty co potkáme. Zvyk, který později přijmu za vlastní.

Zastavíme před domem a uklidíme kola do garáže.
Přijde nás přivítat Petrova manželka.
"Víš, on má teď Petr takové samaritánské období", vysvětluje mi skoro omluvně.

Vcházíme do vzdušného přízemního domu, kterému vévodí velký prosvětlený obývák spojený s kuchyní, ze kterého vedou dveře přímo na zahradu. Všechno je jednoduché, funkční, hozené do šedočerných barev. Nikde žádné serepetičky, malované talíře a podobné blbosti, které by našinec čekal v moravském domě. Jsem upřímně ohromen. Tohle má být ten krutý život na vesnici?

Je mi představena pubertální dcera, která záhy zmizí do svého pokoje. Asi se stydí. Návštěvy sebrané přímo z ulice tu zřejmě nejsou úplně běžná věc.

Do ruky mi přistane vychlazená plzeň a panák domácí slivovice na uvítanou.
"Jdi se osprchovat jako první. Co potřebuješ vyprat hoď před pračku. Spát budeš támhle v tom zadním pokoji. Manželka mezitím připraví večeři."

K večeři další panák a kuřecí maso a pak už se jen pije víno a tlachá. Nejsem zvyklý být atrakcí večera, ale nakonec se do toho docela vžiju. Sedím na sofáčku se sklenicí červeného a nechávám se obletovat. Odpovídám na otázky, vyprávím, v rámci slušnosti se vyptávám.

Petr je z mé cesty nadšený. Od mala jezdí na kole, organizuje místní závody a vede obchod s koly v Hranici na Moravě.
"Ty vlastně děláš to, co by chtěla udělat většina z nás, akorát k tomu nikdy nenašla odvahu."
Snažím se vysvětlit, že nejsem žádný impulzivní dobrodruh. Že největší krok byl dát výpověď v práci a odříznout se tak od pohodlného života plného jistot a pohodlí. Což jsem sice udělal, ale z úplně jiných pohnutek, než je nějaká cesta na kraj světa.
A že do cesty na kole jsem vlastně vmanipuloval sám sebe - tak dlouho o tom mluvil, až už prostě nešlo nejet.
Že to sice byl logický krok, o kterém jsem přesvědčen, že jsem ho měl udělat, ale čím víc se blížil odjezd, tím víc mi bylo úzko při představě, že následující nejméně půlrok strávím sám, budu spát po lesích a přátelé, které si třeba udělám, mi vydrží maximálně na pár hodin.

Petrova žena je z jeho nadšení trochu nesvá. "Ale ty doufám nikam nepojedeš. Je ti už přes čtyřicet a máš rodinu.."

Postupně dochází témata k hovoru, a množství alkoholu v krvi stoupá, tak ještě panáka archivního rumu na dobrou noc a spát. Ráno brzo vstáváme.

Ráno mě budí zaťukání na okno.
"Snídaně je na stole."
Snídáme na zahradě a já dostávám dary na cestu: Cyklistický dres, cyklistické ponožky a láhev vynikající slivovice.

Jdu se převléknout a zabalit a když vycházím před dům, Petr zrovna přidělává koncovku na uvolněný drát na mém kole.
"Řetěz jsem ti očistil a namazal, teď mi ještě pomož hodit kolo na stojan, umyjeme z něj to bahno."
Kolo je rázem jako nové.

Srdečné loučení, společná fotka a hurá na cestu.
Morava vs. Čechy 2:0


Když projíždím po kolonádě nedalekých lázní, osloví mě starší dáma.
"To máte zabaleno na týden, ne?", ptá se při pohledu na můj obtěžkaný stroj.
"No spíš na pár měsíců. Aspoň teda doufám, že jsem nic nezapomněl."
Když jí řeknu předpokládaný cíl své cesty, chytne se za srdce. "Tak daleko a sám!"
"Ale to je dobrý. Všude jsou fajn lidi"
"No to sice jo, ale vy jste tak sám. Zkuste cestou sbalit nějakou holku. Budete mít potěšení a aspoň nebudete sám."
Opakuje, jako by samota byla ta nejhorší věc na světě.
"Asi máte pravdu. Zkusím se po nějaké podívat", slibuji a vyrážím směr Moravskoslezské Beskydy.