Bangkok je stejnej jako vždycky. Upocenej a nepříjemně hlučnej.
Přilétám asi o 8 hodin dřív než Veronika.
V parku za letištěm uvažuju, jestli na ní počkat, nebo jet do centra.
Ale v rámci totálního nevyspání v sobě objevuju novou superschopnost - ohýbání času. Funguje jenom jednosměrně, ale přeci. Stačí trochu mrknout.
Když mrknu poprvé.
Zmizí tři hodiny. Jen tak.
Když mrknu podruhé, zmizí další tři a vedle mě se objeví mladej asiat.
Zvědavě si mě prohlíží.
"Čau, jak se daří?", oslovím ho co nejpřívětivěji, abych ho nevylekal. Koneckonců jsem tu jedinej zevl, kterej si z betonového pilíře udělal postel. Všichni ostatní to tu berou nějak moc seriózně. I ty letušky, co kolem v hloučcích chodí s těma svejma sukněma a čepečkama, na mě koukaj kapku opovržlivě.
Asiat se ukáže bejt tvrdej oříšek. Anglicky ani slovo. Nakonec pochopím, že letí z Bangkoku do Číny.
Bohužel na tyhle rozhovory zrovna nemám náladu, a tak zase popoženu realitu.
Mrknu potřetí.
Asiat je pořád tam na vedlejším pilíři.
Jenže to už je čas jít vyzvednout Veroniku k příletům.
A tak mu říkám: "Jdu vyzvednout Veroniku k příletům".
Což nemá šanci pochopit.
Nicméně mi zamává a vypadne z něj jeho první anglická věta: "I love you".
Jsem větrem ošlehaný literární hrdina s ironickým úsměvem na tváři.
Proto se nezačervenám, slušně poděkuju a jdu vyzvednout Veroniku k příletům.
Cesta do centra jde jako po drátkách, dokud nedojde na městskej autobus, o kterém bych přísahal, že ještě před pár měsícema z té zastávky, kde už půl hodiny čekáme, jezdil.
Jenže zvládnout bangkokské autobusy vyžaduje celoživotní studium zenu. Což jsem si ještě nestihl doplnit.
A tak to čekání po třičtvrtě hodině vzdáváme a bereme si taxíka.(Mimochodem, už další den ten samej autobus normálně chytnem - tak rychle se nám zlepšila karma)
Když dojíždíme k hotelu, zarazí mě nezvykle pestrá výzdoba podél hlavní silnice. Všude žluté hvězdičky a světýlka.
Je polovina prosince a tak, i když mi v tom něco nehraje, vyzvídám od řidiče: "To je vánoční výzdoba?"
"Co? Ty světla? Ne, to je příprava na královy narozeniny.", odpovídá a ukazuje na všudypřítomné plakáty s králem.
"Aha, no jasně, to dává smysl", zkušeně to zahrávám do autu a ignoruju Veroniku, která se mi nepokrytě směje.
A pak už jen nakoupíme pár piv, checknem se do hotelu a v malém pokoji s výhledem do dvorku se snažíme se opít, aby se nám dobře spalo.
Marně.
Následujících 48 hodin trávíme v podivném stavu mezi spánkem a bděním, kdy v nepravděpodobných hodinách vyrážíme do města, dáváme několik šlofíků denně a vůbec se nám nedaří vykompenzovat ten dábelskej jetlag spojenej s předodletovou probdělou nocí.
Na druhou stranu, usínat několikrát denně takovým tím spánkem, kdy už člověk prostě neudrží víčka, je docela slast.
Bangkok mě nikdy moc neuchvátil. Backpackerská čtvrť je narvaná backpackerama. Arabská čtvrť je narvaná děvkama.
V čínský čtvrti zrovna teď nějak nevařej kvůli nějakému svátku a nad hlavama jezdící SkyTrain je sice cool, jakoby vypadl z filmu Metropolis, jenže i ten se časem okouká.
A tak berem dráhu směr Laos.
