Do Žiliny

Probuzení na skládce - klasika, která by nestála za zmínku, nebýt slovenského auta, které nepříjemně brzy ráno zastaví přímo na hraničním přechodu kousek ode mne.
Vystoupí starší pán, otevře kufr a vypustí z něj asi dvacet holubů.
Ti dvakrát obkrouží auto a neomylně, v jednotném hejnu, zamíří na východ. Fascinující pohled.
Za chvíli mizí za obzor přesně tam, kam mířím i já a v pár minutách tak zvládnou vzdálenost, která mně bude trvat ještě bůh ví kolik dní.

Společně s pánem sledujeme hejno mizící v dáli a diskutujeme dva individualisty, kteří se od hejna odtrhli a dál krouží nad našimi hlavami. Zřejmě se jim nechce domů, ale nakonec i oni odletí.

Dozvídám se, že další den pojednou holubi do Prahy na závody. Pro ně je to jak nic. 100km sem, 100km tam.
Stesk po domově mají zřejmě zakódovaný v genech.

Což zatím nemůžu potvrdit u lidí.

Nemá smysl lovit poslední zbytky noci a tak se balím a vyrážím směrem na Žilinu, dolů z hor.

Slovensko ještě nepochytilo koncept cyklostezek, takže nezbývá, než jet po silnici. Oproti parádním Moravským cyklostezkám nemilá změna, zase to ale o něco rychleji ubíhá.

Zastavím se posnídat ve městečku Makov v parku před kostelem.
Sypu do sebe druhou hrst buráků, když u vedlejší lavičky zaparkují svůj bagřík dva dělníci. Pánové kolem padesátky v červených montérkách, pod nimiž se rýsují solidní pivní břicha. Takoví Pat a Mat.
Zjevně dobře naladění.
Seskočí z bagříku, zajdou si koupit zmrzlinu a začnou se mě vyptávat odkud, kam a proč.
"Teda k takové cestě by mě nikdo nedonutil", dozvídám se, jako by možnost, že bezcílnou cestu na kole člověk podstoupí dobrovolně byla úplně mimo mísu.
Vyptávám se na medvědy.
"Ále, tady v Beskydech žádní nejsou. Jednoho tu někdo zahlíd, ale to už je několik let. To tam kam pojedeš, v Terchové, tam jich je spousta." Ujišťují mě.

Zřejmě nepochopili, že potřebuji utěšit a ne navnadit na setkání s šelmou. To asi ta jazyková bariéra.
Raději se loučím a pokračuji v cestě.

Do Žiliny dorazím proklatě brzy.
Může být tak jedna odpoledne, když usedám na lavičku v hradním parku na okraji města. Pokračovat v cestě by znamenalo nocování kdesi v horách u Terchové a to se mi zatraceně nechce.
Naštěstí si všimnu místního horolezce, který boulderuje po hradní zdi. Výborný nápad. Tohle by se mělo zavést na Pražském hradě.

Horolezec bohužel záhy mizí, takže nenavážu kontakt s místní lezeckou obcí. Vybaluji aspoň svoje polorozpadlé lezečky, které s sebou vezu z Prahy proti trudnomyslnosti, a slušnou část odpoledne věnuji popolézáním zleva doprava a zpátky. Forma nic moc, ale aspoň zabíjím dost času na to, abych si ospravedlnil nocování v Žilině.

Nuže, hurá do města. Na náměstí se připojuji k městské wifi a zjišťuji, kde složit hlavu. Možnost je bohužel jenom jedna.

...
Paní recepční v ubytovně v ulici U Celulózky má kyselý výraz v obličeji a jasně dává najevo, že když ona tu přežila minulý i současný režim, tak kvůli mně se teda rozhodně nepřetrhne.
Kupodivu i ona roztaje, po pár fórcích, které prohodím v rámci mé klasické role ztraceného mládence, který vyrazil do světa a pravděpodobně umře hlady, pokud mu někdo nevysvětlí, kde je v tomhle velkém městě stánek s kebaby.
Tohle vždycky zabere. Paní se dokonce párkrát usměje a nakonec mi i schová kolo do kumbálu na košťata, protože tahat ho do třetího patra by bylo fakt peklo.

Na pokoji se snažím vymyslet, co s večerem.
Zkouším vyhledávat kina, ale nacházím pouze dva multiplexy s klasickou konfekcí hollywoodských blockbusterů.
Po útulném kinu s barem ve stylu Aera ani stopa.
Místní divadlo má pro změnu na týden dopředu zrušená všechna představení pro úraz hlavního herce. Nejspíš příliš bujarý večírek - snad aspoň stál za to.

Nakonec vyrážím jen tak, najíst se, nadýchat čerstvého vzduchu a případně obrazit nějaké ty bary.
Nejdřív posedávám na hlavním náměstí.
Z restaurace za mnou hraje živá kapela jazz. Důchodci na lavičkách si povídají, děvčata korzují.
Pohoda, ale chybí mi společnost. Tu plechovka Guinessu a balíček chipsů nenahradí.
Cestou směrem k nádraží přibývá mladých lidí. Poflakují se po menším náměstí s parádním výhledem na kostel.
Pěkné místo, nebýt obří LCD tabule, na které permanentně běží hlasitá reklama na nějaké mléčné výrobky. Jak tohle mohl někdo schválit...
Kupuji si fajn kebab a pár plechovek piva. Ve večerce jsem za podivína, když volím Smädného mnicha a Zlatého bažanta.
Místňáci preferují dovozový Staropramen.

Zbytek večera prochodím půl města ve snaze najít bar, kde bych si mohl dát panáka a snad i zabřednout do rozhovoru, ale marná snaha.
Mezi výčepy, sportbary a turistickými restauracemi se zahrádkou si prostě nevyberu.

Uondán procházkou a pivem se vracím na ubytovnu a usínám s vědomím, že Žilinu už víckrát navštěvovat nemusím.

Přes Beskydy na Slovensko

Tušil jsem, že na východě Moravy jsou nějaké kopce, když už ale druhou hodinu tlačím to své nesmyslně těžké kolo podél sjezdovek pořád výš a výš, říkám si, že jsem si místo skript statistiky a pravděpodobnosti mohl raději zabalit učebnici zeměpisu. Nebo nejlíp vůbec žádné podobné blbosti.
Dva kroky nahoru, jeden krok zpátky. Zabrzdit, vydýchat, zaklít a pěkně znovu.
Dokonce i zauvažuji, že bych sjel zpátky dolů a objel to po silnici. Nakonec ale výšlapu nelituji. Těsně pod hřebenem nacházím ideální místo na přespání na takovém tom výstupním plácku z vleku. Pěkně kryté od cesty a s výhledem dolů ze sjezdovky.
Hodinky ukazují nějakých 850 m.n.m., příjemně pofukuje a navíc všechny ty hvězdy nad hlavou.
Rychlá polévka, kafe v marném pokusu osvěžit mysl a nejít spát trapně před večerníčkem a už usínám spánkem z nejtvrdších.

Když druhý den ráno vyrazím sehnat vodu, uvědomím si, jak totálně jsem unaven. Na kole to člověku tolik nedochází, prostě jen volí lehčí převody a ignoruje tachometr. Při běhu mě ale nohy najednou sotva nesou.

Nebylo to těžké rozhodnutí: sedm dní jsem šlapal, tak osmý den budu odpočívat.

Prozevlený den by byl krásně završený další klidnou nocí pod širákem, nebýt večerního telefonátu s mámou, během kterého mě ujistí, že v Beskydech přeci samozřejmě žijí medvědi. Četla to v knize Šelmy Čech a Moravy.
Chvilku po tom, co zavěsím, se ze tmy kousek podemnou ozve rychlý pohyb a hlasitý naléhavý výkřik, připomínající štěkot. Nejsem schopen ten zvuk zařadit, ale co si vzpomínám na hodiny zvířátek ze školky, tak nejblíž to má prostě k "Brum, Brum".
Takhle to nevyzní ale krve by se ve mě nedořezal. Vyskočím ze spacáku, v ruce třímám pepřový sprej a nervózně uvažuju, jestli raději dělat mrtvého, rozzuřeného, nebo snad zkusit vylézt na ten strom, co o něj mám opřené kolo.
Kroky se o něco vzdálí a výkřik se ozve znovu. Tentokrát je to dál. Nejmíň tak padesát metrů. Dobře, nejspíš se mě bojí tak, jako já jeho. Následujících pět minut se štěkání opakuje. Naštěstí je dál a dál. Na hranici slyšitelnosti a pak už vůbec.

Uvažuju co teď. Občůrám kruh kolem svého ležení. Tak nějak to dělají psi, tak by to snad mohlo zabrat i na medvěda, šelmu psovitou. Navíc upustím benzín z vařiče, aby pěkně voněl do okolí.
Lehnu si do spacáku a sám před sebou předstírám, že se snažím usnout.
Ne, takhle to nepůjde. Nakonec si postavím stan a v téhle absurdní iluzi bezpečí před zlým světem tam za milimetr tenkou tkaninou, přiměji svou zjitřenou mysl k neklidnému spánku.

Další den vstávám a konečně se přehupuji přes hřeben. Kvůli popadaným stromům sice nedobudu nejvyšší vrchol v okolí - Vysoká -  aspoň si ale užiju parádní sjezd do údolí, během kterého přiškvařím brzdové špalky. Následně se rozšoupnu v samoobsluze za poslední české peníze a nakonec, zmožen rohlíky s vajíčkovým salátem a pivem, se vyškrábu na zapadlý hraniční přechod, kde mě uvítá cedule, slibující hojný výskyt medvědů, vlků a rysů. Paráda.

Na dohled od přechodu je na louce jakási vyhořelá skládka/odpadiště prken a zeminy, nebo co, kde složím hlavu. K lesu se rozhodně přibližovat nehodlám.
Večeři nevařím, nechci hosty.

PS: V Beskydech medvědi nejsou. Ten jeden exemplář, který před lety někdo zahlédl, údajně už ulovili pytláci. Štěkot, co mě tak vyděsil, patřil zřejmě srnci, nebo jak se jmenuje takovéto roztomílé Disneyovské zvíře s parůžky. Později jsem na něj narazil ještě mnohokrát.

Místní zvěřena

Hranice civilizovaného světa

Nejasný výhled na nejistou budoucnost

Východní morava

Z Olomouce vyrážím s nejasnou ambicí dojet až do Valmezu.
Jenže když se najednou slunce začne sklánět k obzoru, je jasné, že dneska to nedopadne.
Možná je to tím, že jsem vyrazil až odpoledne, nebo snad tou lahví vína, co jsem si koupil na oslavu prvního slunečného dne cesty a během pozdního oběda jí půlku vytáhl.
Dneska to prostě nějak nejede.

K večeru konečně opouštím tu proklatě úrodnou moravskou krajinu plnou polí a polí, kde si člověk nocováním koleduje tak o přejetí traktorem, a motám se po malých silničkách v lesích nedaleko Hranice na Moravě.

Nevím, jestli jste někdy jezdili na silničním kole kolem Prahy, ale cyklisti se tam příliš nezdraví. A když, tak jenom silničkáři mezi sebou. Na horská kola se dívají s vrchu. Sám jsem tímhle snobismem vinen.
Proto mě překvapí, když mě, člověka jedoucího na stroji ne nepodobném zmrzlinářskému vozíku, osloví cyklista na fajnové karbonové silničce. Asi usoudil, že když to šněruju od pangejtu k pangejtu a neurčitě zírám do lesa, něco není v pořádku.
"Ahoj, hledáš cestu?"
"Čau, ne díky, já jen koukám, kde dneska přespím."
Zpomalí na mou rychlost a začne se vyptávat. Vyslechne si plán mé cesty.
"Já jsem Petr", představí se a potřeseme si za jízdy rukama. Já se při tom gestu málem rozmáznu na asfaltu.
"Hele, tak pojď přespat k nám. Mám tady kousek barák. Můžeš si u nás vyprat, přespat v posteli. Manželka udělá nějakou večeři.."
Tak tohle jsem fakt nečekal. Už jsem byl smířen s chladnou nocí v lesích, ale nenechám se dvakrát přemlouvat. Tomu se říká "ve správný čas na správném místě".
Napnu zbytky sil a společně dojedeme ještě asi 15km do vesnice kus od Hranice.
Cestou Petr zdraví úplně všechny cyklisty co potkáme. Zvyk, který později přijmu za vlastní.

Zastavíme před domem a uklidíme kola do garáže.
Přijde nás přivítat Petrova manželka.
"Víš, on má teď Petr takové samaritánské období", vysvětluje mi skoro omluvně.

Vcházíme do vzdušného přízemního domu, kterému vévodí velký prosvětlený obývák spojený s kuchyní, ze kterého vedou dveře přímo na zahradu. Všechno je jednoduché, funkční, hozené do šedočerných barev. Nikde žádné serepetičky, malované talíře a podobné blbosti, které by našinec čekal v moravském domě. Jsem upřímně ohromen. Tohle má být ten krutý život na vesnici?

Je mi představena pubertální dcera, která záhy zmizí do svého pokoje. Asi se stydí. Návštěvy sebrané přímo z ulice tu zřejmě nejsou úplně běžná věc.

Do ruky mi přistane vychlazená plzeň a panák domácí slivovice na uvítanou.
"Jdi se osprchovat jako první. Co potřebuješ vyprat hoď před pračku. Spát budeš támhle v tom zadním pokoji. Manželka mezitím připraví večeři."

K večeři další panák a kuřecí maso a pak už se jen pije víno a tlachá. Nejsem zvyklý být atrakcí večera, ale nakonec se do toho docela vžiju. Sedím na sofáčku se sklenicí červeného a nechávám se obletovat. Odpovídám na otázky, vyprávím, v rámci slušnosti se vyptávám.

Petr je z mé cesty nadšený. Od mala jezdí na kole, organizuje místní závody a vede obchod s koly v Hranici na Moravě.
"Ty vlastně děláš to, co by chtěla udělat většina z nás, akorát k tomu nikdy nenašla odvahu."
Snažím se vysvětlit, že nejsem žádný impulzivní dobrodruh. Že největší krok byl dát výpověď v práci a odříznout se tak od pohodlného života plného jistot a pohodlí. Což jsem sice udělal, ale z úplně jiných pohnutek, než je nějaká cesta na kraj světa.
A že do cesty na kole jsem vlastně vmanipuloval sám sebe - tak dlouho o tom mluvil, až už prostě nešlo nejet.
Že to sice byl logický krok, o kterém jsem přesvědčen, že jsem ho měl udělat, ale čím víc se blížil odjezd, tím víc mi bylo úzko při představě, že následující nejméně půlrok strávím sám, budu spát po lesích a přátelé, které si třeba udělám, mi vydrží maximálně na pár hodin.

Petrova žena je z jeho nadšení trochu nesvá. "Ale ty doufám nikam nepojedeš. Je ti už přes čtyřicet a máš rodinu.."

Postupně dochází témata k hovoru, a množství alkoholu v krvi stoupá, tak ještě panáka archivního rumu na dobrou noc a spát. Ráno brzo vstáváme.

Ráno mě budí zaťukání na okno.
"Snídaně je na stole."
Snídáme na zahradě a já dostávám dary na cestu: Cyklistický dres, cyklistické ponožky a láhev vynikající slivovice.

Jdu se převléknout a zabalit a když vycházím před dům, Petr zrovna přidělává koncovku na uvolněný drát na mém kole.
"Řetěz jsem ti očistil a namazal, teď mi ještě pomož hodit kolo na stojan, umyjeme z něj to bahno."
Kolo je rázem jako nové.

Srdečné loučení, společná fotka a hurá na cestu.
Morava vs. Čechy 2:0


Když projíždím po kolonádě nedalekých lázní, osloví mě starší dáma.
"To máte zabaleno na týden, ne?", ptá se při pohledu na můj obtěžkaný stroj.
"No spíš na pár měsíců. Aspoň teda doufám, že jsem nic nezapomněl."
Když jí řeknu předpokládaný cíl své cesty, chytne se za srdce. "Tak daleko a sám!"
"Ale to je dobrý. Všude jsou fajn lidi"
"No to sice jo, ale vy jste tak sám. Zkuste cestou sbalit nějakou holku. Budete mít potěšení a aspoň nebudete sám."
Opakuje, jako by samota byla ta nejhorší věc na světě.
"Asi máte pravdu. Zkusím se po nějaké podívat", slibuji a vyrážím směr Moravskoslezské Beskydy.