Olomouc

Probouzím se na zemi, pod lavicí lesního turistického přístřešku s hlavou opřenou o pytel plný odpadků. Už nějakých 20 hodin prší, jako by nikdy nemělo přestat. Má představa, že povodňové deště na Moravě jsou jen výmyslem znuděných redaktorů internetových médií, vymýšlejících nad šálkem ranní kávy titulky denních zpráv, se rozplynula.
Důkaz místo slibů.

Kolem poledne déšť naštěstí polevuje a tak se vydávám dál.

Do Olomouce dorážím kolem osmé hodiny večer a celkem rozhodně se vydávám do hostelu, který na mě na internetu vypadl jako první: Poets Hostel - from backpackers for backpackers. "Tak určitě", říkám si když stoupám do čtvrtého patra činžáku v centru a zvoním na dveře, které vypadají, že povedou do maloměšťáckého bytu, kde se zrovna servíruje moravský vrabec a z televize vyřvává na Nově show.

Ale chyba lávky. Plynulou angličtinou mě vítá sympatický vytáhlý hubeňour, a provází mě po hostelu. Velký byt se čtyřmi pokoji s palandami, obývákem s pohodlnými sofáčky a knihovnou plnou knih v různých jazycích. Piano, kytara. Na zemi koberce, po stěnách rozvěšené obrazy, plakáty a pohledy ze všech koutů světa. Jako bonus kuchyně s čajem a kávou volně k dispozici a malá terasa s parádním výhledem na nějakou gotickou věž, co jich maj v Olomouci spoustu. Jeden z nejpříjemnějších hostelů, ve kterých jsem kdy byl.
No dobře, možná je to i tím, že je zrovna prakticky prázdný a tak tu nezevlují všichni ti alternativci hledající smysl života s knihou Paula Coelha v ruce, co je jich svět plnej. Ale i tak, paráda.

"Promiň, přeslechl jsem tvoje jméno", nechávám si zopakovat hostitelovo jméno.
"Ian. I A N"
"Hmm, Ir?", zkouším si tipnout podle divného jména, byť přízvuk mi nesedí.
"Ne, Australan."
Nechá si odvykládat můj příběh a nadšeně přitakává. "Tyjo, to je skoro jak já před lety. Rozešel jsem se s holkou, dal výpověď, odletěl do Evropy a projel jí na kole. Pak jsem v Českém Krumlově potkal svou ženu a před dvěma lety jsme si otevřeli hostel tady v Olomouci". Odbíhá do kuchyně a vrací se s dvěma panáky domácí vodky s medem.
Tak tedy první pozvání na panáka přichází už tady, na Moravě, byť ne zrovna od čecha..

Rychle se osprchuju (mimochodem v koupelně nechávaj zapomenuté sprchové gely volně k dispozici, takže jsem pěkně vyvoněnej) a vyrážím do města sehnat něco k snědku. Je neděle 11 hodin večer, takže si moc velké naděje nedělám, ale kupodivu narážím na otevřenou kebabárnu. Jeden kebab si objednávám a k němu piju jako správnej turek Airan, ve snaze dát podnět k případnému rozhovoru.

Na protřelých cestovatelích mě vůbec vždycky fascinovala ta nevtíravá přirozenost s jakou dokážou zapadnout do družného rozhovoru s kýmkoliv a kdekoliv a udělat si přátele na nejnepravděpodobnějších místech. Nevím, jestli se to dá naučit. Spíš je to stav mysli. Takovej ten nadhled, kdy je na první pohled vidět, že nikam nespěchají a nic po nikom nechtějí. Paradoxně to působí jako magnet a lidi se s nimi začínají bavit jen tak ze zvědavosti.
Sám jsem totální introvert. Svým způsobem je pro mě cestování forma terapie.

Týden na cestě je málo k proměně, ale i tak se se mnou kebabář dává do rozhovoru. Když se dostanem se k jeho původu, tvrdí že je z Nového Zélandu.
"To je blbost", oponuju mu. "Jseš přičmoudlej jako Turek, děláš kebab na mý cestě z Prahy do Turecka v restauraci Istanbul kebab, mluvíš mizernou češtinou. Ty jsi jasnej Turek."
Trvá na svém a protože jeho čeština je opravdu mizerná, přecházíme do angličtiny. V tom okamžku mi dochází, že fakt nekecal. Mluví plynně a má stejnej přizvuk, jako mají Flight of the Conchords ve svých skečích.
Klasicky si vyměníme životní příběhy. Je ze severovýchodu Nového Zélandu, kde potkal svojí českou holku. Přestěhoval se za ní do Olomouce a před rokem se jim narodil syn. Je rád, že má práci aspoň v kebabárně.
"Tak proč sakra neučíš angličtinu? V korporátu, kde jsem naposledy pracoval, takovejm lidem platili těžký prachy za pár hodin výuky týdně. Co bych já dal za to bejt rodilej anglickej mluvčí.". Slibuje mi, že to zváží a když se loučíme a podává mi ruku, dochází mi, co je vlastně zač. Lehce přičmoudlej, nižší, tak 170 cm, podsaditej a přirozeně nařáchlej. Potetované ruce jak lopaty.
"No jasně, ty jseš Maor. Vždyť jsem viděl vaše lidi při zahajovacím ceremoniálu mistrovství v rugby!"

Dál pokračuji do studentské hospody Vertigo, ale protože je neděle večer, studentek je tam poskrovnu. Po jednom pivku zamířím raději na hostel a spát.

Ráno je konečně po týdnu hezky a já vyrážím směr Valmez. Od Iana dostávám dvě čokoládové sušenky, prý pro případ že bych jel do nějakého prudkého kopce, nebo kdyby foukal silný protivítr, což je pro cyklistu vůbec to nejhorší.

Boží město.

Kolem na Kolín

Druhý den se vcelku vyčasí a tak to rubu dál podél Labe. V Poděbradech naberu 3l vody, co jim tam teče v parku z kohoutků. Chutná sice jako ranní moč s rozpuštěným ionťákem, ale když jí můžou usrkávat ti staroušci, co se tu všude poflakují, tak mě to snad taky nezabije.

Dál se to komplikuje. Před Kolínem volím špatný břeh Labe a solidně bloudím (koho by napadlo, že cyklostezky jsou v mapách značeny růžově a ne třeba, cojávím, zeleně nebo modře..).
Ale není to jen moje chyba. Přísahal bych, že zelená značka má nejmíň jednu slepou větev a když později vidím zelenou a žlutou turistickou značku svorně odbočovat doprava a pod šipkami je neumělým písmem nasprejováno "ROVNĚ!!!", zkušeně kontroluju mapu na telefonu a ujistím se, že graffiti mají pravdu - po dalších 100 metrech rovně se objevují zelené a žluté značky, jako by se nechumelilo.
...
Kolín je díra. Kdybyste náhodou znali někoho, kdo by se sem chtěl nedejbože přestěhovat a živit se tu kupříkladu jako doktor, tak mu to proboha rozmluvte! Jediné kulturní vyžití je tu solidní kebabárna kousek nad Karlovým náměstím.
...
A za Kolínem je najednou zase dobře. Cyklostezka sice hrbolatá, takže mi permanentně cinká ešus o flašku slivovice a vůbec všechno to haraburdí, co mám naházené ve své praktické cyklopřepravce, ale aspoň se vine těsně podél řeky, takže na případné sjetí z cesty člověka upozorní buď mokro v botách, nebo řepka zaplétající se do přehazovačky. Pro mě ideální.

Slunce už se schyluje k západu, všude zeleň, po pravici Labe, modré nebe nad hlavou. Příroda jako prohnaná přes Photoshop.
V protisměru potkávám sympatického mladého Berlíňana na kole s bagáží. Prý šlape ze Špindlerova mlýna podél Labe směr Severní moře. Podivín..

Se soumrakem uléhám pod strom poblíž řeky a společností je mi měsíc v úplňku, vycházející zpoza čtyř chladících věží nedaleké elektrárny. Romantika jak řemen. Jen kdyby ta příroda nedělala takovej hluk..

Den D+1

Probouzím se na zapomenuté U-rampě v Klecánkách. Přesto, že jsem musel v noci několikrát zaříkávat déšť, ukázal se širák jako správná volba-románoví hrdinové stan nestaví, dokud jim nezačne denaturák zamrzat v petflašce.

Snídám toasty, co jsem si předevčírem udělal na cestu a společností jsou mi dva dělníci z nedaleké stavby, co přišli posnídat lahváče a cígo. "Ty si tady chrápal?". "No, jo..". "A nevadí ti, když si tu zapálíme?". "Ne, jasně, v poho."
Víc se neptali - správní kluci.

Vyrážím na kole a přesně v okamžiku, kdy mě dožene support team, aby mi předal zapomenutou bundu a tikka masala omáčku, začíná poprchávat.

Šlapu si to po okreskách snažím se držet východní směr. Za těch 10-15 let, kdy jsem se naposledy pohyboval po českém venkově, se toho dost změnilo. Skládky jsou až za cedulí s názvem vesnice a každá vesnice má fotbalové hřistě s bránami se sítí, perfektně zastřiženým nalajnovaným trávníkem a cedulí "Zákaz vstupu na hřiště". Jak někde v reichu..

V Brandýse nad labem se chytám "polabské cyklostezky" a kdyby nechcalo, byla by to supr projížďka. Trochu lituju, že jsem si nakonec nevzal vlasec a háček, ale uvědomuju si, že na to abych zabil rybu, usekl jí hlavu a vyvrhl, ještě nemám dostatečnej morál.
Z rozjímání o zpovykanosti městského člověka mě vytrhne křupnutí - přejel jsem šneka. V rámci zocelování a abych trochu vyvážil karmu, se vracím nebohého šneka případně dorazil - i plži by měli mít právo na rychlou smrt. Ta změť skořápky, střev a svalové nohy už ale naštěstí nic necítí. Nevím nevím, jestli bych to zvládnul.

Když dojíždím do Nymburka, už se začíná smrákat. Šlapu dál podél labe a zhruba v půli cesty mezi Numburkem a Poděbradama nacházím příhodnej most, pod kterým si ustelu. K večeři rýže tikka masala a hurá zachumlat se do navlhlého spacáku.

Datum: 13.5.2014
Snídaně: toasty
Oběd: snickcers, plechovka koly, chipsy
Večeře: rejže
Trasa 65km
Nálada: mohlo by kurva přestat chcát

---- 14.5.2014 ben